RPG tady!! PODÍVEJTE SE!!

Duben 2012

hg

27. dubna 2012 v 10:55 o filmu

FESTIVAL FANTAZIE

Posted by: Teddysa : Category: Události, Web
V rámci letošního Festivalu Fantazie se 4.-5.7. uskuteční první Hunger Games Con!
Co je Hunger Games Con?
Jedná se o setkání fanoušků, bude na Vás čekat spoustu přednášek o filmu, hercích i o natáčení, promítání videí i samotného filmu! Také samozřejmě soutěže o ceny, kvízy, hry, diskuze a jiné! Více o samostatném festivalu: TADY
Kdy se koná?
4.-5.7.2012 pod vedením NightConu
Kde se koná?
V Chotěboři.
Pokud se chcete zúčastnit i jinak než jen jako diváci, máte co říct o Hunger Games, hercích nebo natáčení? Myslíte si, že o tom zvládnete mluvit 45 minut? Napište nám na email team@hungergames.cz!
Postupně budeme na naši nově vytvořenou stránku jen o Hunger Games Conu přidávat informace, na které konkrétní přednášky a besedy se můžete těšit!
}

HUnger games v USA spadlo na třetí místo

27. dubna 2012 v 10:52 | Kte |  o filmu

Hunger Games spadlo na 3. místo v USA

Po měsíci na prvním místě, Hunger Games propadlo na 3. místo. V prodejnosti ho předběhly filmy "Think Like a Man" (komedie o vztazích) a "The Lucky One" (romantický film se Zacem Efronem na motivy knihy od Nicholase Sparkse)

z:http://hungergames.cz/hunger-games-spadlo-na-3-misto-v-usa/
Je to škoda, ale pořád na prvním místě se Hunger games udržet nemohloZamračený

Síla vzdoru-1.kapitola

25. dubna 2012 v 13:50 | Kate |  knížky

SÍLA VZDORUSÍLA VZDORU
Suzanne CollinsováCapovi, Charliemu a IsabelPRVNÍ ČÁST
POPEL9
Dívám se na svoje boty. Do prasklinek odřené kůže si sedá vrstva
jemného popela. Tady stála postel, ve které jsem spávala se svou
sestrou Prim. Tamhle byl kuchyňský stůl. Hromada cihel z komína, který se při požáru zhroutil, mi poskytuje bod, podle ně-
hož se orientuji ve zbytku domu. Čeho jiného bych se měla chytit
v tomhle šedém moři?
Z Dvanáctého kraje nezůstalo skoro nic. Zápalné pumy Kapitolu před měsícem srovnaly se zemí domky chudých horníků ve
Sloji, obchody měšťanů i soudní budovu. Požáru unikla jen Vesnice vítězů. Nevím vlastně proč. Snad proto, aby lidé, které sem
pošlou z Kapitolu s nějakým úkolem, měli kde bydlet. Reportéři.
Komise hodnotící stav uhelných dolů. Četa mírotvorců pátrající
po uprchlících, kteří by se vraceli domů.
Kromě mě se sem ale nikdo nevrací. A i já tu jsem jen na krátké návštěvě. Vedení Třináctého kraje mi ji ani nechtělo povolit.
Považovali můj výlet za zhola zbytečný - a taky je vyšel draho,
protože nade mnou krouží aspoň desítka vznášedel přidělených
na mou ochranu. Přitom se tu nedají získat žádné užitečné informace. Jenže já se sem musela podívat. Záleželo mi na tom tolik,
že jsem návštěvou rodného kraje podmínila budoucí spolupráci.
Nakonec Plutarch Heavensbee, vrchní tvůrce her, který organizoval kapitolské rebely, pokrčil rameny. "Nechte ji jít. Lepší promrhat jeden den než celý měsíc. Menší procházka po dvanáct ce
ji možná přesvědčí, že jsme na stejné straně."
11010
Na stejné straně. Zabolí mě levý spánek a přitisknu si k ně-
mu dlaň. Přesně sem mě udeřila Johanna Masonová cívkou
drátu. Hlavou mi víří vzpomínky a pokouším se určit, co je
pravda a co ne. Jaké události vedly k tomu, že teď stojím mezi
troskami svého rodného města? Odpověď není jednoduchá, protože otřes mozku způsobený Johanninou ranou dosud zcela neodezněl a myšlenky se mi chvílemi trochu zamotávají. Navíc
občas mívám halucinace z léků, které mi dávají proti bolesti
a depresím. Aspoň myslím. Pořád nejsem stoprocentně přesvědčená, že to byla opravdu halucinace, když se jedné noci
podlaha mého nemocničního pokoje proměnila v koberec svíjejících se hadů.
Použiju metodu, kterou mi poradil jeden z lékařů. Začínám
od nejjednodušších věcí, jejichž pravdivostí jsem si jistá, a postupně se propracovávám ke složitějším. V duchu odříkávám…
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím
z Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách. Unikla jsem z arény. Kapitol mě nenávidí. Peetu zajali. Je považován
za mrtvého. S největší pravděpodobností mrtvý je. Nejspíš je to
dobře…
"Katniss, mám se spustit za tebou?" Ve sluchátkách, která
jsem si na nátlak povstalců musela nasadit, se ozý vá hlas mého
nejlepšího přítele Hurikána. Čeká nahoře ve vznášedle a dává na
mě pozor, připraven zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo. Sedím
v podřepu, lokty si opírám o stehna a hlavu si držím v dlaních.
Určitě to shora vypadá, že se co nevidět zhroutím. To nesmím.
Zvlášť když mi konečně chtějí vysadit léky.
Napřimuji se a odmítavě třepu rukou. "Ne. Jsem v pořádku."
Vydávám se od svého starého domova směrem k městu. Hurikán žádal, aby ho vysadili spolu se mnou, ale když jsem jeho
doprovod odmítla, nijak nenaléhal. Chápe, že dnes nechci niko-1111
ho brát s sebou. Dokonce ani jeho. Některé cesty člověk musí
projít sám.
Léto je dusivě horké a suché. Po bombardování prakticky nezapršelo, takže hromady popela zůstávají netknuté. Tu a tam se
pod mými kroky pohnou a sesypou, ale jinak je nenarušuje ani
vítr. Dívám se pod nohy, protože když jsem přistála na Louce,
nebyla jsem dost opatrná a zakopla jsem - v první chvíli jsem
myslela, že o kámen. Jenže to nebyl kámen, ale něčí lebka. Odkutálela se stranou a zastavila se obličejem vzhůru. Dlouhou dobu
jsem pak nedokázala odtrhnout pohled od bílých zubů a přemí-
tala jsem, komu asi patřily a že moje by za podobných okolností
nejspíš vypadaly stejně.
Silnice se držím víceméně ze zvyku, ale dělám chybu, protože
se tu povaluje plno ostatků lidí, kteří se pokoušeli utéct. Některé
obyvatele to sežehlo úplně, ale jiní patrně nejhoršímu ohni unikli a podlehli dusivému kouři. Jejich těla v různém stupni rozkladu teď leží všude kolem, jako potrava pro mrchožrouty a ráj pro
mouchy. Zabila jsem tě, říkám si v duchu, když míjím jednu hromádku. I tebe. A tebe taky.
Protože jsem je opravdu zabila. Byl to můj šíp, namířený na
Achillovu patu silového pole kolem arény, který vyprovokoval
tuhle odplatu. To on uvrhl celý Panem do chaosu.
V duchu slyším prezidenta Snowa, jak se mnou hovoří ráno
před zahájením Turné vítězů. "Katniss Everdeenová, dívka v plamenech, se změnila v jiskru, která, pokud jí nebudeme věnovat
dostatečnou pozornost, může zažehnout požár, ničivý pro celý Panem." Zjevně nepřeháněl, ani se mě nesnažil vyděsit. Možná se
skutečně pokoušel zajistit si mou pomoc. Ale já jsem uvedla do
pohybu lavinu, kterou jsem nemohla zadržet.
Ohně pořád hoří, myslím si omámeně. Požáry v uhelných dolech v dálce dosud chrlí k obloze sloupce černého dýmu. Víc než 1212
devadesát procent obyvatel je po smrti. Zbývajících osm stovek
jsou uprchlíci ve Třináctém kraji - což je podle mého názoru
totéž, jako být do konce života bezdomovcem.
Vím, že bych to neměla brát takhle; měla bych být vděčná za
vlídné přijetí. Přijali nás nemocné, zraněné, vyhladovělé a s prázdnýma rukama. Pořád však nedokážu překousnout, že Třináctý
kraj posloužil jako rozbuška k likvidaci dvanáctky. Tím se nezbavuji viny - té je tu dost pro všechny. Ale bez nich bych se nepřimotala k plánu na svržení Kapitolu.
Obyvatelé Dvanáctého kraje se neorganizovali do žádného
hnutí odporu. Nedostali možnost k něčemu se vyjádřit. Jejich
smůlou bylo, že měli mě. Někteří z těch, kteří přežili, považují za
štěstí, že konečně unikli z Dvanáctého kraje. Utekli neustálému
hladu a útlaku, nebezpečným dolům i biči našeho posledního
vrchního mírotvorce, Romula Knuta. Příchod do nového domova vnímají jako zázrak, protože ještě před krátkou dobou jsme
ani netušili, že Třináctý kraj vůbec existuje.
Hlavní zásluhu na záchraně stovek uprchlíků má Hurikán,
ačkoliv to jen nerad přiznává. Po dramatickém konci Čtvrtoher,
když mě rebelové vyzvedli z arény, v celém Dvanáctém kraji přestala fungovat elektřina, televize zčernaly a ve Sloji zavládlo hrobové ticho, v němž lidé slyšeli, jak jim tlučou srdce. Nikdo se
nepokusil oslavovat to, co se odehrálo v aréně, ani nijak protestovat proti Kapitolu, ale během čtvrthodiny se na nebi vyrojila
vznášedla a na zem se začaly snášet bomby.
Hurikán si vzpomněl na Louku, jedno z mála míst, kde nestá-
ly staré dřevěné domy plné uhelného prachu a mouru. Shromáž-
dil co nejvíc lidí, včetně mé matky a Prim, a vydal se s nimi
k Louce. Zorganizoval stržení plotu - bez elektřiny šlo jen o ne-
škodný drátěný zátaras -, a odvedl všechny do lesa, konkrétně
k jezeru, které mi jako dítěti ukázal můj otec. Jiné místo ho ne-1313
napadlo. Odtud pak uprchlíci sledovali, jak plameny v dálce pohlcují celý jim známý svět.
Když další den svítalo, bombardéry už byly dávno pryč a po-
žáry dohasínaly. Podařilo se najít několik posledních opozdilců
a matka s Prim založily provizorní ošetřovnu, kde se pokoušely
pomáhat zraněným vším, co se dalo najít v lese. Hurikán měl dva
luky, lovecký nůž, rybářskou síť a více než osm set vyděšených
lidí, kteří potřebovali nakrmit. Pomáhalo mu několik tělesně
zdatných mužů, a díky tomu se tři dny jakž takž protloukali. Pak
se nečekaně objevila vznášedla a uprchlíky dopravila do Třináctého kraje, kde na ně čekal dostatek čistých příbytků, šaty a jídlo
třikrát denně. Nevýhoda ubytování spočívala v tom, že všichni
museli žít v podzemí, oděvy byly všechny stejné a jídlo víceméně
bez chuti, ale šlo o nepodstatné detaily. Dostali se do bezpečí.
Někdo se o ně staral. Byli naživu a dočkali se přátelského přijetí.
Nadšené přivítání si vysvětlovali jako laskavost hostitelů, ale
muž jménem Dalton, který před pár lety uprchl z Desátého kraje
a podařilo se mu pěšky dojít až do třináctky, mi prozradil skuteč-
ný důvod. "Potřebují vás, stejně jako mě. Potřebují nás všechny.
Epidemie neštovic jich před časem hodně zahubila a ještě víc dal-
ších postihla neplodnost. Berou nás jako čerstvé kusy dobré pro
chov." Dalton v Desátém kraji pracoval na jedné z dobytčích farem, kde zajišťoval genetickou rozmanitost stáda implanta cemi
dlouhodobě zmražených zárodků. Ohledně Třináctého kraje má
patrně pravdu, protože jsem v něm neviděla příliš mnoho dětí.
Ale tak ať. Nedrží nás v ohradách, zaškolují nás v práci a naše dě-
ti chodí do školy. Ty, kterým už bylo čtrnáct, dostaly základní vojenské hodnosti a uctivě je oslovují jako "vojáky". Vedení Třináctého kraje každému uprchlíkovi automaticky přidělilo občanství.
Přesto je nenávidím. Teď ovšem nenávidím skoro každého.
A nejvíc ze všech samu sebe.1414
Půda se mi zpevňuje pod nohama a já pod vrstvou popela cí-
tím dlažební kostky náměstí. Po obvodu, kde dřív stávaly obchody, leží nízké hromady sutin. O něco větší hromada zčernalých
trosek nahradila soudní budovu. Zastavuji u pekařství, které
provozovala Peetova rodina. Nezbylo tu skoro nic kromě přetavené hroudy, jež původně bývala pecí. Peetovi rodiče i oba starší
bratři… Nikdo z nich se nedostal do Třináctého kraje. Z těch,
kteří ve Dvanáctém kraji patřili k bohatší vrstvě, přežila jen asi
desítka. Peeta by se stejně neměl ke komu vracet. Až na mě…
Couvám z pekárny tak rychle, až o něco zakopávám, a sedám
si na jakousi konstrukci ze sluncem rozpáleného kovu. Co to asi
bylo? Pak si vzpomínám na Knutovy nedávné úpravy náměstí.
Mučidla, kůly, k nimž se přivazovali lidé při bičování, a tohle -
zbytky šibenice. Zaplavují mě představy, které mě trápí ve snech
i při bdění. Mučí v nich Peetu - topí ho ve vodě, pálí ho ohněm,
řežou do něj, dávají mu elektrické šoky, mrzačí ho a tlučou -, aby
z něj vyrazili informace o vzpouře, o které nic nevěděl. Křečovitě zavírám oči a snažím se s ním spojit přes stovky a stovky kilometrů, abych mu vyslala svoje myšlenky, abych mu dala najevo,
že není sám. Jenže je sám. A já mu nemohu pomoct.
Prchám pryč z náměstí na jediné místo, které požár zcela nezničil. Míjím trosky starostova domu, kde bydlela má kamarádka Madge. Nemám žádné zprávy o jejím osudu, ani o osudu její
rodiny. Evakuovali je vzhledem k otcovu postavení do Kapitolu,
nebo je nechali napospas plamenům? Kolem mě víří mračno popela a já si zakrý vám ústa lemem sukně. Neděsí mě pomyšlení
co, ale koho vdechuji.
Tráva je sežehnutá a okolí zasypala tenká vrstva popela jako
šedý sníh, dvanáct domů Vesnice vítězů však zůstalo netknutých.
Vpadám do toho, kde jsem poslední rok bydlela, prudce za sebou
zavírám dveře a opírám se o ně. Zdá se, že se tu nic nezměnilo. 1515
Všude je čisto. Panuje tu strašidelné ticho. Proč jsem se sem vů-
bec vracela? Jak mi tahle návštěva pomůže odpovědět na otázky,
jimž nemohu uniknout?
"Co budu dělat?" šeptám okolním zdem. Vážně to nevím.
Přemlouvá mě spousta lidí. Pořád dokola. Plutarch Heavensbee. Jeho ctižádostivá asistentka Fulvia Cardewová. Vůdci jednotlivých krajů. Armádní důstojníci. Jen Alma Coinová, prezidentka Třináctého kraje, nikdy nemluví a mlčky mě pozoruje. Je
jí zhruba padesát let a šedivé vlasy jí splývají v jednolitém závoji
až na ramena. Ty vlasy mě fascinují, protože jsou tak pravidelné,
bez chyb, vlnek nebo třeba jediného roztřepeného konečku. Jsou
šedé, ale jinak než u obyvatel Sloje. Jsou velice světlé, skoro jako
kdyby z nich někdo vysál veškerou barvu. Mají odstín sněhové
břečky, o které si přejete, aby už co nejrychleji roztála.
Chtějí po mně, abych přijala roli, kterou mi určili. Mám se stát
symbolem revoluce. Reprodrozdem. Nestačí, že jsem se postavila
Kapitolu v Hladových hrách a stala se symbolem vzdoru. Teď se
musím stát skutečnou pochodní: tváří, hlasem a ztělesněním revoluce. Osobou, která kraje - z nichž většina nyní otevřeně válčí
s Kapitolem - přesvědčivě povede k vítězství. Nebudu na to pochopitelně sama. Mají sestavený celý tým lidí, kteří se o mě budou
starat, budou mě líčit, psát mi projevy a organizovat má vystoupení - jako by mi to všechno nebylo až děsivě známé. Já mám jen
plnit svou úlohu. Občas je poslouchám a občas se jen dívám na
dokonalý tvar prezidentčiných vlasů a snažím se uhodnout, jestli
jde o paruku. Nakonec odcházím z místnosti, protože mě začíná
bolet hlava, je čas na jídlo, nebo mám jednoduše pocit, že pokud
se co nejrychleji nedostanu na čerstvý vzduch, začnu křičet. Neobtěžuji se s tím, že bych něco říkala. Prostě se zvednu a odejdu.
Včera odpoledne, když se za mnou zavíraly dveře, jsem zaslechla prezidentku, jak poznamenává: "Říkala jsem vám, že jsme měli 1616
nejdřív zachránit toho chlapce." Tím měla na mysli Peetu. Naprosto s ní souhlasím. Peeta by byl vynikajícím mluvčím rebelů.
Jenže koho zachránili z arény místo něho? Mě, holku, která
nespolupracuje. Dioda, postaršího vynálezce z Třetího kraje,
s nímž se skoro nevídám, protože ho zapojili do v ý voje nov ých
zbraní, jakmile se dokázal aspoň posadit. Dotlačili jeho nemocniční lůžko do nějakého přísně tajného centra a Diod se jen tu
a tam ukazuje v jídelně. Je velice chytrý a ochotný pomoct povstalcům v boji proti Kapitolu, ale není to typ plamenného řeč-
níka a buřiče. Pak je tu ještě Finnick Odair, sexuální symbol
z rybářského kraje, který během her zachránil Peetovi život v situaci, kdy jsem si nevěděla rady. I Finnicka by rádi proměnili ve
vůdce rebelů, ale nejdřív ho budou muset přinutit, aby zůstal
vzhůru déle než na pět minut. I když je při vědomí, musí se mu
všechno opakovat třikrát. Lékaři tvrdí, že jde o důsledek elektrického šoku, který dostal v aréně, ale já vím, že pravda je mnohem složitější. Vím, že se Finnick nedokáže na nic soustředit,
protože se v myšlenkách zabývá jen tím, co se děje v Kapitolu
s Annií, pomatenou dívkou z jeho kraje a jedinou osobou na svě-
tě, kterou Finnick miluje.
Přes vážné výhrady musím Finnickovi odpustit, že sehrál
svou roli ve spiknutí, jež mě dovedlo až sem. On aspoň trochu
chápe, čím procházím. A kromě toho je příliš vyčerpávající zlobit se na člověka, který tolik pláče.
Stoupám do schodů. Našlapuji co nejtišeji, abych nevydala jediný zvuk. Beru si pár upomínek: svatební fotograi i rodičů,
modrou stuhu do vlasů pro Prim, rodinnou knihu léčivých a jedlých rostlin. Kniha mi v yklouzává z ruky a otvírá se na stránce
se žlutě kvetoucími rostlinami, ale já ji rychle zavírám, protože
ten obrázek kreslil Peetův štětec.
Co budu dělat?1717
Má smysl vůbec něco dělat? Matka a sestra, stejně jako Hurikánova rodina, jsou konečně v bezpečí. Pokud jde o zbytek Dvanáctého kraje, jeho obyvatelé jsou buď mrtví, což se nedá změnit,
nebo pod ochranou třináctky. Zbývají tedy vzbouřenci v ostatních krajích. Jistě, nenávidím Kapitol, ale vůbec si nejsem jistá,
že pomohu těm, kteří se ho snaží porazit, když přijmu úlohu reprodrozda. Všechno, co jsem zatím udělala, v yústilo pouze ve
větší utrpení a další ztráty na životech. Ten stařec v Jedenáctém
kraji, kterého zastřelili za to, že pískal Routinu melodii. Tvrdé
zákroky mírotvorců ve Dvanáctém kraji poté, co jsem zasáhla,
když Knut bičoval Hurikána. Mého vizážistu Cinnu zbili těsně
před začátkem her do krve. Nadaný Cinna, jehož vždy obklopovala aura tajemství, je mrtv ý, a to kvůli mně. Snažím se na to
nemyslet, protože jinak bych se musela zbláznit.
Co budu dělat?
Stanu-li se reprodrozdem, vykonám něco dobrého, abych vyvážila utrpení, které jsem způsobila? Komu se dá důvěřovat, že
mi na tuhle otázku odpoví? Rozhodně ne té sebrance ze Třináctého kraje. Když je teď má i Hurikánova rodina v bezpečí, mohu
utéct. Brání mi jediná maličkost jménem Peeta. Kdybych věděla
jistě, že je mrtv ý, mohla bych prostě zmizet v lesích a na nic se
neohlížet. Jenže dokud se to nedozvím, musím setrvat.
Za zády se mi ozve zasyčení. Prudce se otáčím. Ve dveřích do
kuchyně stojí s nahrbenými zády a ušima přitisknutýma k hlavě
ten nejošk livější kocour na světě. "Pryskyřníku," oslovuji ho.
Zahynuly tisíce lidí, ale on přežil, a dokonce vypadá, že je dobře
živený. Čím se asi krmí? Může podle libosti odcházet z domu
oknem ve spíži, které jsme nechávali pořád otevřené. Určitě loví
polní myši. Zakazuji si přemýšlet o jiných možnostech.
Sedám si do dřepu a natahuji k němu ruku. "Pojď sem, kluku." Ani se nehne. Zlobí se, protože jsme ho tu nechaly. Navíc 1818
mu nenabízím žádnou dobrotu a schopnost donést domů žvanec
je z jeho pohledu mou jedinou kladnou stránkou. Když jsme se
potkávali ve starém domově, protože se nám ani jednomu nelíbil
ten nový, zdálo se, že k sobě najdeme cestu. To už zjevně neplatí.
Loupe po mně těma svýma nepříjemnýma žlutýma očima.
"Chceš vidět Prim?" ptám se. Při zvuku sestřina jména zpozorní. Kromě jeho vlastního jména to je jediné slovo, které pro
něj něco znamená. Chraptivě mňoukne a vykročí ke mně. Zvedám ho, hladím ho po hlavě a jdu s ním ke skříni, kde mám ulo-
žený lovecký vak. Bez váhání ho strkám dovnitř. Jinak bych ho
na palubu vznášedla nedostala a moje sestra ho má moc ráda.
Její koza Dáma, která má skutečnou cenu, se bohužel neukázala.
Ve sluchátku slyším Hurikána, který mi oznamuje, že se musíme vrátit. Lovecký vak mi ale připomněl, že chci ještě jednu
věc. Věším ho přes opěradlo židle a vybíhám po schodech do své
ložnice. Ve skříni visí otcova lovecká bunda. Před Čtvrtohrami
jsem ji sem přinesla ze starého domu v naději, že snad trochu
ukonejší mou matku a sestru, až budu mrtvá. Naštěstí - jinak by
z ní teď byla jen hromádka popela.
Její kůže je na dotek měkká a na vteřinu mě uklidňují vzpomínky na hodiny, kdy jsem v ní byla zabalená. Náhle mi na dlaních vyráží pot - netuším proč. V zátylku se mi ježí chloupky
a po zádech mi běhá mráz. Otáčím se čelem do místnosti. Je
prázdná. Uklizená. Všechno je na svém místě. Nevyplašil mě
žádný zvuk. Tak co tedy?
Nabírám vzduch do nozder. To ten pach. Nasládlý a umělý.
Z vázy s uschlými květinami na toaletním stolku vykukuje cosi
bílého. Opatrně se k tomu blížím. Mezi ostatními květy vidím
čerstvou bílou růži. Dokonalou až po poslední trn a poslední
hedvábný korunní lístek.
Okamžitě je mi jasné, kdo mi ji poslal.1919
Prezident Snow.
Z toho pachu se mi zvedá žaludek. Couvám z místnosti a prchám do přízemí. Jak dlouho tu ta růže může být? Den? Hodinu? Povstalci Vesnici vítězů prohledali, než jsem sem směla
přiletět. Prověřovali, jestli tu nejsou nastražené v ýbušniny, odposlouchávací zařízení nebo jestli tu není cokoliv neobvyklého.
Růže jim ale nejspíš nepřipadala významná. To jen mně.
Pod schody beru vak ze židle a táhnu ho za sebou po zemi,
dokud si nepřipomenu, že je v něm živý kocour. Na trávníku
před domem horečně signalizuji vznášedlu. Pryskyřník se zmítá
jako smyslů zbavený. Klepnu ho loktem, ale tím ho rozzuřím ješ-
tě víc. Nad hlavou se mi zhmotňuje vznášedlo, z něhož se vzápě-
tí spouští žebřík. Vylezu na něj a proud mě drží na místě, dokud
mě nevytáhnou na palubu.
Hurikán mi pomáhá dovnitř. "Jsi v pořádku?"
"Jo," odpovídám a otírám si rukávem pot z tváře.
Nechal mi růži! chce se mi vykřiknout, ale asi bych to neměla
říkat, když mě sleduje někdo jako Plutarch. Zaprvé by to znělo
bláznivě. Jako kdybych si všechno vymyslela, což je ostatně docela možné, nebo jako kdybych reagovala zcela nepřiměřeně, což
by mi vysloužilo návrat do snové země pod vlivem léků, od kterých se tak usilovně snažím oprostit. Nikdo nepochopí, že nejde
jen o květinu, dokonce ani o květinu přímo od prezidenta Snowa, nýbrž o příslib pomsty - protože když mi vyhrožoval před
Turné vítězů, v pracovně s ním nikdo jiný neseděl.
Ta sněhově bílá růže na toaletním stolku je soukromý vzkaz
určený mně. Říká mi, že jsme spolu ještě neskončili. Šeptá: Dokážu si tě najít. Neutečeš mimo můj dosah. Možná tě právě teď
pozoruji.

Vražedná pomsta-4.kapitola

25. dubna 2012 v 13:49 | Kate |  knížky
4646
4
Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé
mě Haymitch hladí po rameni a říká: "Uvědom si, že jsi mohla
dopadnout podstatně hůř." Míří ke svému kupé a ve vzduchu za
ním ještě chvíli zůstávají výpary vína.
Svlékám si promočené bačkory, župan i pyžamo. V zásuvkách
mám jiné, ale zalézám do postele jen ve spodním prádle. Civím
do tmy a přemýšlím o rozhovoru s Haymitchem. Všechno, co
řekl, byla pravda - o očekáváních Kapitolu, o mé budoucnosti
s Peetou, a ani v té poslední poznámce se nemýlil. Jistěže bych
mohla dopadnout podstatně hůř. Jenže o to tady nejde. Jedna
z posledních svobod, které ve Dvanáctém kraji máme, je mož-
nost provdat se podle vlastního výběru, nebo se nevdávat vůbec.
A teď mě připravili i o ni. Uvažuji, jestli bude prezident Snow trvat na tom, abychom měli děti. Pokud ano, bude je každoročně
čekat den sklizně. A bylo by přece vzrušující, kdyby vylosovali
dítě ne jednoho, ale hned dvou bý valých vítězů? Děti vítězů se
totiž do arény dostaly již vícekrát. Taková situace vždycky přitáhne velkou pozornost a mluví se o tom, jak danou rodinu pronásleduje smůla. Stává se to ovšem tak často, že nemůže jít o pouhou náhodu. Podle Hurikána to Kapitol dělá záměrně:
zmanipuluje losování, aby zvýšil dramatičnost her. A vzhledem
k tomu, kolik potíží jsem způsobila, bude mít každý můj potomek místo v aréně jisté.
Přemýšlím o Haymitchovi, který je bez manželky a bez rodi-4747
ny a otupuje se alkoholem. Mohl si vybrat kteroukoliv ženu
v kraji, ale zvolil si samotu. Ne samotu - to slovo zní příliš klidně
a mírumilovně. Spíš uvěznění na samotce. Rozhodl se tak proto,
že po pobytu v aréně tomu dal přednost před rizikem, že budou
odvádět jeho dítě? Sama jsem poznala, jaké to je, když v den
sklizně vylosovali Prim. Sledovala jsem tehdy, jak kráčí k pódiu
vstříc smrti. Jako její sestra jsem ale aspoň mohla zaujmout její
místo, což bych jako matka nemohla.
Horečně se pokouším vymyslet nějakou únikovou cestu. Nemohu se nechat prezidentem Snowem odsoudit k takové budoucnosti. I kdyby to mělo znamenat, že si vezmu život. Nejdřív se ale
pokusím utéct. Co udělají, když prostě zmizím? Ztratím se v lesích a už nikdy z nich nevyjdu? Nemohla bych s sebou dokonce
vzít všechny své blízké a začít nový život hluboko v divočině?
Zní to krajně nepravděpodobně, ale ne neproveditelně.
Potřásám hlavou, abych si ji pročistila. Teď není vhodná chví-
le spřádat divoké plány. Musím se soustředit na Turné vítězů.
Osud mnoha lidí závisí na tom, jak dobře splním svoji roli.
Přichází úsvit, já doposud nezamhouřila oka a na dveře mi
klepe Cetkie. Beru si první šaty, které mi padnou pod ruku, a vle-
ču se do jídelního vozu. Nechápu, proč musím vůbec vstávat,
když dnes celý den pojedeme, ale ukazuje se, že včerejší zušlech-
ťování sloužilo pouze pro cestu na nádraží. Dnes si mě teprve
vezme přípravný tým pořádně do parády.
"Proč? Stejně je taková zima, že ze mě nebude skoro nic vidět," namítám.
"V Jedenáctém kraji zima není," poučuje mě Cetkie. "A pojedeme i jinam."
Jedenáctý kraj. Naše první zastávka. Radši bych začala někde
jinde, protože odtud pocházela Routa. Turné vítězů má ovšem
svoje pravidla. Obvykle začíná ve Dvanáctém kraji a postupně se 4848
propracovává až ke kraji prvnímu, po němž následuje Kapitol.
Kraj vítěze se nechává úplně nakonec. Jelikož Dvanáctý kraj po-
řádá nejméně okázalé oslavy - obvykle jen večeři pro splátce
a shromáždění kysele se tvářících obyvatel na náměstí -, je patrně nejlepší vyřídit nás co nejdřív. Letos, poprvé od Haymitchova
vítězství, turné naopak ve Dvanáctém kraji skončí.
Snažím se vychutnávat si jídlo, jak mi radila Hazelle. Kuchaři
mě zjevně chtějí potěšit. Připravili můj nejoblíbenější pokrm,
dušené jehněčí se sušenými švestkami, a plno dalších lahůdek.
U mého místa u stolu čeká pomerančový džus a šálek horké čokolády, z níž stoupá pára. Sním toho tedy hodně a snídani se skutečně nedá nic vytknout, ale nedá se říct, že bych si ji užívala.
Také jsem otrávená, že se neukázal nikdo kromě mě a Cetkie.
"Kde jsou všichni ostatní?" ptám se.
"Nemám ponětí, co dělá Haymitch," říká Cetkie. Toho jsem
opravdu nečekala, protože patrně teprve zalézá do postele. "Cinna byl dlouho vzhůru, aby přichystal tvoje šaty. Musí jich pro
tebe mít snad stovky. Tvoje večerní róba je nádherná. A Peetův
tým ještě asi spí."
"On se nepotřebuje připravovat?" ptám se.
"Ne tak jako ty," odpovídá Cetkie.
Je mi jasné, co to znamená. Budou mi celé dopoledne škubat
chloupky z těla, zatímco Peeta si přispí. Nikdy jsem o tom moc
nepřemýšlela, ale v aréně aspoň některým z chlapců zůstalo jejich ochlupení, zatímco dívce ani jedné. Vzpomínám si, jak jsem
Peetu koupala v potoce. Jakmile voda odplavila bláto a krev, objevily se plavé chloupky. Jen tvář měl úplně hladkou. Ani jednomu z chlapců nerostly vousy, a přitom mnozí už na to byli dost
staří. Zajímalo by mě, co s nimi udělali.
Jestliže si připadám mizerně, můj přípravný tým je na tom
zřejmě ještě hůř. Obracejí do sebe hrnky s kávou a dělí se o záři-4949
vě barevné pilulky. Mám pocit, že nikdy nevstávají před polednem, pokud nebyl vyhlášený celostátní stav nouze, pod nějž spadají kupříkladu moje chloupky na nohách. Potěšilo mě, když mi
zase narostly. Jako kdyby se jednalo o znamení, že se všechno
vrací k normálu. Přejíždím naposledy prsty po jemných, zvlně-
ných chloupcích a odevzdávám se svému týmu. Nikdo z nich se
nepouští do obvyklého žvatlání a já slyším trhání každého ko-
řínku. Musím se naložit do vany plné hustého, nepříjemně páchnoucího roztoku a na obličej i vlasy mi patlají krémy. Následují
dvě další koupele, už o něco příjemnější, můj tým mě drhne, suší,
masíruje a pomazává oleji, dokud nemám kůži celou zarudlou.
Flavius mi zvedá bradu a vzdychá. "Škoda, že Cinna zakázal
všechny předělávky."
"Ano, mohli jsme z tebe udělat opravdu něco zvláštního," přidává se Octavia.
"Až zestárne," dodává Venia téměř ponuře. "Pak nám to bude
muset dovolit."
Co se mnou pak udělají? Nafouknou mi rty jako prezidentu
Snowovi? Potetují mi ňadra? Nabarví mi kůži na fuchsiový odstín a vsadí do ní drahokamy? Nebo mi vyřežou ozdobné vzory
do tváře? Dají mi zahnuté drápy? Nebo kočičí vousky? Všechny
tyhle věci a ještě spoustu dalších jsem viděla u obyvatel Kapitolu.
Copak opravdu netuší, jak směšní nám ostatním připadají?
Pomyšlení, že budu v ydána na milost a nemilost módním
rozmarům svého přípravného týmu, je jen další položkou na
dlouhém seznamu strádání a příkoří, které se přetahují o mou
bezprostřední pozornost: ztýrané tělo, nedostatek spánku, povinná svatba i hrůza z toho, že se mi nepodaří splnit náročné po-
žadavky prezidenta Snowa. U oběda, který Cetkie, Cinna, Portia,
Haymitch a Peeta zahájili beze mě, jsem příliš sklíčená, než abych
mluvila. Ostatní se rozplývají nad jídlem a nad tím, jak dobře se 5050
ve vlaku vyspali. Všichni překypují vzrušením z turné. Totiž,
všichni kromě Haymitche, který má kocovinu jako vždycky
a uždibuje koblihu. Ani já nemám pořádný hlad, možná proto,
že jsem se ráno přecpala, nebo že jsem tak nešťastná. Dloubám
do misky vývaru, ale sním jen pár lžic. Nemohu se ani podívat
na Peetu, svého Kapitolem přiděleného budoucího manžela, ač-
koliv vím, že nic z toho není jeho chyba.
Ostatní se mě pokoušejí zapojit do hovoru, ale já odpovídám
jen na půl úst. V jednu chvíli vlak zastavuje a obsluha nás informuje, že se objevila nějaká porucha, kterou je třeba opravit.
Oprava potrvá nejmíň hodinu. Cetkie je z toho celá špatná. Vytahuje harmonogram a přemítá, jak zpoždění ovlivní všechny
události po zbytek našich životů. Nakonec už to nevydržím poslouchat ani minutu.
"Všem je to fuk, Cetkie!" obořím se na ni. Všichni kolem stolu na mě zůstávají civět, dokonce i Haymitch, který by mohl být
na mé straně, protože ho Cetkie dohání k šílenství. Rozpřahuji
ruce na svou obranu. "Co koukáte? Vždyť je to pravda!" říkám,
zvedám se od stolu a odcházím.
Mám pocit, že se ve vlaku najednou nedá dýchat, a dělá se mi
špatně od žaludku. Nacházím dveře ven a otvírám je - ozývá se
poplach, ale nedbám na něj. Seskakuji na zem a očekávám, že
dopadnu do sněhu. Venku je ale teplo a fouká mírný vánek. Na
stromech je dosud zelené listí. Jak daleko na jih jsme se za jediný
den dostali? Kráčím podél tratě, mhouřím oči proti jasnému slunečnímu svitu a už teď lituji svého výbuchu. Těžko mohu dávat
vinu za svou současnou situaci Cetkii. Měla bych se vrátit a omluvit se jí. Má slova byla vrcholem hrubosti a Cetkie si potrpí na
vybrané způsoby. Nohy mě ale nesou dál podle kolejí. Hodinové
zpoždění. Mohu jít aspoň dvacet minut jedním směrem a ještě se
vrátit s předstihem. Místo toho si ale zhruba po dvou stech met-5151
rech sedám na zem a hledím do dálky. Kdybych měla s sebou luk
a šípy, odvážila bych se jít pořád dál a dál?
Po chvíli za sebou slyším něčí kroky. To bude Haymitch, aby
mě sepsul. Ne že bych si to nezasloužila, ale stejně ho nechci poslouchat. "Nemám náladu na přednášku," hučím s pohledem na
trs plevele u svých bot.
"Vynasnažím se být stručný." Vedle mě si sedá Peeta.
"Myslela jsem, že to je Haymitch," říkám.
"Ne, ten ještě pořád bojuje s tou koblihou." Sleduji, jak si Peeta upravuje umělou nohu. "Máš špatný den, co?"
"To nic není," krčím rameny.
Zhluboka se nadechuje. "Podívej, Katniss, chci si s tebou promluvit o tom, jak jsem se choval ve vlaku. Myslím při minulé jízdě. Když jsme se vraceli domů z Kapitolu. Věděl jsem, že máš
něco s Hurikánem. Žárlil jsem na něj, ještě než jsme se oi ciálně
setkali. A nebylo fér, abych ti dával za vinu, co se stalo v aréně.
Omlouvám se."
Jeho omluva mě zastihuje nepřipravenou. Je pravda, že se Peeta začal chovat chladně poté, co jsem přiznala, že jsem lásku
k němu během Hladových her do určité míry předstírala, ale já
mu to nevyčítám. V aréně jsem hrála zamilovanou dívku s maximálním nasazením. Občas jsem skutečně nevěděla, co k němu
cítím. A to vlastně platí dodnes.
"Já se taky omlouvám," říkám, i když nevím přesně proč. Mož-
ná protože existuje reálná šance, že ho brzy kvůli mně zabijou.
"Ty se za nic omlouvat nemusíš. Jenom jsi nás držela naživu.
Ale já už nechci, abychom takhle pokračovali dál, ve skutečném
životě si nevšímali jeden druhého a s kamerou v zádech se hned
káceli do sněhu. Takže mě napadlo, že kdybych se přestal chovat
tak…, však víš, ublíženě, mohli bychom zkusit být aspoň přátelé," říká.5252
Všichni moji přátelé sice patrně brzy skončí v rakvi, ale odmítnutím Peetu nezachráním. "Dobře," přikyvuji. Jeho nabídka
mi zlepšuje náladu. Už si nepřipadám tak na dně. Bylo by prima,
kdyby s tím za mnou přišel dřív, než jsem se dozvěděla, že prezident Snow má jiné plány a pouhé přátelství už pro nás nepřichá-
zí v úvahu. V každém případě jsem ale ráda, že spolu zase mluvíme.
"Takže co se děje?" ptá se.
Nemohu mu to říct. Vytrhuji trs plevele.
"Začněme s něčím jednodušším. Není zvláštní, že vím, že bys
riskovala svůj život, abys zachránila ten můj…, ale nevím, jaká je
tvoje nejoblíbenější barva?" říká.
Musím se usmát. "Zelená. Co tvoje?"
"Oranžová," odpovídá.
"Oranžová? Jako Cetkiina paruka?" divím se.
"Trochu tlumenější," vysvětluje. "Spíš jako… západ slunce."
Západ slunce. Okamžitě vidím okraj klesajícího slunečního
kotouče a okolní nebe s jemně oranžovými proužky. Nádhera.
Vzpomínám si na koláček s lilií, a když teď se mnou Peeta znovu
mluví, musím se vší silou držet, abych mu nevyklopila všechno
o návštěvě prezidenta Snowa. Vím ale, že by s tím Haymitch nesouhlasil. Radši se budu držet nezávazných témat.
"Všichni se rozplývají nad tvými obrazy. Mrzí mě, že jsem je
ještě neviděla," říkám.
"Mám jich plný vagon." Vstává a podává mi ruku. "Tak
pojď."
Je příjemné zase cítit jeho prsty propletené s mými, ne kvůli
kamerám, nýbrž z opravdového přátelství. Ruku v ruce se vrací-
me k vlaku, ale u dveří si ještě uvědomuji: "Nejdřív se musím jít
omluvit Cetkii."
"Neboj se přehánět," radí mi Peeta.5353
Jakmile se tedy vracíme do jídelního vozu, kde ostatní ještě
obědvají, oslovuji Cetkii s omluvou, kterou považuji za hodně
přehnanou, ale z jejího pohledu jsem tím možná napravila ohavné porušení etikety, jehož jsem se dopustila. Slouží jí ke cti, že
omluvu vznešeně přijímá. Říká, že ví, pod jak velkým tlakem
jsem. A následné poznámky o nezbytnosti toho, aby se někdo
staral o harmonogram, trvají jenom asi pět minut. Vážně jsem
vyvázla docela lehce.
Když Cetkie končí svou řeč, Peeta mě odvádí o několik vozů
dál, abych se podívala na jeho obrazy. Nevím, co jsem čekala.
Možná větší verze zdobených koláčků. Jde však o něco dočista
jiného. Peeta maluje Hladové hry.
K pochopení některých obrazů je třeba, aby s ním člověk
trávil nějaký čas přímo v aréně. Voda skapávající štěrbinami
v naší jeskyni. Vyschlé koryto potoka. Dvě ruce, jeho vlastní,
vyhrabávající kořínky. Jiné obrazy by poznal každý divák. Zlatý Roh hojnosti. Kordeta přerovnávající si nože ve vnitřních
kapsičkách vesty. Jeden z mutů - s plavým kožichem a zelený-
ma očima, který měl představovat Třpytku - k nám běží s pysky poodhrnutými v zuřivém úšklebku. A já. Jsem všude. Vysoko v koruně stromu. Peru košili na kamenech v potoce. Ležím
v bezvědomí v tratolišti krve. A jeden obraz, který nedokážu
zařadit - takhle jsem se mu možná jevila, když měl vysokou
horečku: vystupuji ze stříbřitě šedého oparu, jehož odstín přesně odpovídá barvě mých očí.
"Tak co?" ptá se.
"Nenávidím je," říkám. Skoro z nich cítím krev, prach i nepřirozený dech muta. "Pořád se snažím na arénu zapomenout
a ty jsi ji tady zase oživil. Jak si tohle všechno tak přesně pamatuješ?"
"Vidím to každou noc," odpovídá prostě.5454
Chápu, jak to myslí. Noční můry, které jsem měla už před
Hladovými hrami, ale sužovaly mě jen občas, mě teď navštěvují
každou noc. Původní sen, v němž v ýbuch trhá na tisíc kousků
mého otce, se mi ale v poslední době zdá výjimečně. Místo toho
neustále znovu prožívám různé verze toho, co se odehrálo v aré-
ně. Svůj marný pokus zachránit Routu. Jak Peeta málem vykrvá-
cel. Jak se mi rozpadá pod rukama Třpytčino napuchlé tělo. Catův hrozný konec u Rohu hojnosti. To jsou dnes nejčastější
návštěvníci mých snů. "Já taky. Pomáhá ti to? Když je maluješ?"
"Nevím. Myslím, že se večer trochu míň bojím usnout, nebo
si to aspoň namlouvám," odpovídá. "Ale pořád se mi vracejí."
"Možná nikdy neodejdou. Jako Haymitchovy běsi." Haymitch o tom sice nemluví, ale jsem si jistá, že právě proto nerad
spí za tmy.
"Ano. Jenže je pro mě lepší, když se budu budit v ruce se štětcem než s nožem," říká. "Opravdu je nenávidíš?"
"Ano. Ale jsou vynikající. Vážně," odpovídám. A je to pravda.
Ale už se na ně nechci dívat. "Chceš se podívat na plody mého
talentu? Cinna odvedl skvělou práci."
Peeta se směje. "Později." Vlak se s trhnutím rozjíždí a krajina
za oknem se opět dává do pohybu. "Tak pojď, už jsme skoro v Jedenáctém kraji. Podíváme se na něj."
Jdeme do posledního vozu soupravy. Jsou tu křesla a pohovky
na sezení, ale nejúžasnější je, že se zadní okna dají zatáhnout do
stropu, takže máte čerstvý vzduch a současně široký rozhled do
kraje. Vidíte na rozlehlé louky a pastviny se stády pasoucího se
dobytka. Jde o úplně jinou krajinu, než je naše zalesněná domovina. Mírně zpomalujeme a mě napadá, že se patrně blíží další
zastávka, když se před námi objeví aspoň desetimetrový plot
s kotouči ostnatého drátu, vedle něhož náš plot ve Dvanáctém
kraji vypadá jako dětská hračka. Rychle přejíždím pohledem po 5555
jeho spodní části, lemované obrovskými kovov ými pláty. Pod
těmi se nedá podhrabat a uniknout. Pak spatřím strážní věže,
rozmístěné v pravidelných intervalech a obsazené ozbrojenými
vojáky - mezi poli a loukami se vyjímají jako pěst na oko.
"To je něco jiného než u nás," poznamenává Peeta.
Z Routina vyprávění jsem získala dojem, že Jedenáctý kraj je
přísněji střežený, ovšem ani ve snu jsem si nepředstavovala něco
takového.
Kolem tratě se nyní táhnou nekonečné lány. Muži, ženy a děti
ve slaměných kloboucích proti slunci se na okamžik narovnávají,
otáčejí se naším směrem a protahují si krátce záda. V dálce vidím
sady a přemítám, jestli právě tam dřív pracovala Routa, která trhala ovoce z nejtenčích větví z korun stromů. Tu a tam míjíme
malé shluky chatrčí - v porovnání s nimi jsou i domy ve Sloji luxusní -, ale všechny jsou opuštěné. Při sklizni jsou patrně potřeba všechny ruce.
Tak to pokračuje pořád dál. Nedokážu uvěřit, jak je Jedenáctý
kraj ohromný. "Kolik lidí myslíš, že tu žije?" ptá se Peeta. Pokr-
čím rameny. Ve škole o něm mluví jen jako o velkém kraji a to je
všechno. Nesdělují nám žádná konkrétní čísla o počtech obyvatel. Ale ty děti, které vidíme každý rok v televizi čekat na losová-
ní dne sklizně, musejí být pouhým vzorkem z celkového počtu.
Jak to řeší? Pořádají předběžná losování? Vyberou vítěze předem
a zařídí, aby byl přítomen na náměstí? Jak přesně skončila Routa
na pódiu, kde její místo byl ochotný zaujmout leda tak vítr?
Nekonečná rozloha tohoto kraje mě začíná zmáhat, a když
nám Cetkie přichází říct, abychom se oblékli, nic nenamítám.
Jdu do svého kupé a přípravný tým mi upravuje vlasy i líčení.
Následně se dostavuje Cinna s pěknými oranžovými šaty se vzorem podzimních listů. Napadá mě, že se Peetovi ta barva bude
moc líbit.5656
Cetkie se mnou a s Peetou naposledy prochází denní program. V některých krajích vítězové projíždějí městem za provolávání slávy. V Jedenáctém kraji nicméně - snad proto, že tu nemají ani pořádné město, protože jsou všechna sídla tak roztažená
do všech stran, nebo proto, že nechtějí během sklizně mrhat pracovními silami - vystoupíme na veřejnosti pouze na náměstí
před mohutnou mramorovou budovou soudu. Kdysi muselo jít
o nádhernou stavbu, ale zapracoval na ní zub času. I v televizi je
vidět, jak drolící se průčelí porůstá břečťan a jak se prověšuje
střecha. Náměstí samotné lemují zchátralé výlohy obchodů,
z větší části opuštěných. Ať už lidé, kteří se v Jedenáctém kraji
mají docela slušně, bydlí kdekoliv, tady to rozhodně není.
Celé veřejné v ystoupení se odehraje na konstrukci, o níž
Cetkie mluví jako o verandě: na zastřešeném jevišti mezi předním vchodem do soudní budovy a schodištěm, které stíní střecha podepřená sloupy. Představí mě a Peetu, starosta Jedenáctého kraje přečte na naši počest řeč a my odpovíme sepsaným
poděkováním, které nám dodal Kapitol. Pokud vítěz navázal
osobní spojenectví s některým z mrtvých splátců, považuje se
za vhodné, aby dodal i několik osobních poznámek. Měla bych
říct něco o Routě a také o Mlatovi, ale pokaždé, když jsem si
doma zkoušela něco sepsat, pohled mi oplácel prázdný papír. Je
pro mě těžké o nich mluvit, aniž bych podlehla emocím. Peeta
už má naštěstí něco vymyšleno a s menší úpravou to může fungovat pro oba. Na konci obřadu dostaneme něco na způsob pamětní plakety a pak odejdeme do soudní budovy, kde se bude
podávat slavnostní večeře.
Když vlak zastavuje na nádraží Jedenáctého kraje, Cinna
upravuje poslední detaily na mých šatech, mění oranžovou sponu do vlasů za kovově zlatou a připíná mi odznak reprodrozda,
který jsem nosila v aréně. Na nástupišti nečeká žádná uvítací 5757
skupina, jen jednotka osmi mírotvorců, kteří nás nasměrují do
zadní části obrněného nákladního vozu. Jakmile se za námi zabouchnou dveře, Cetkie si nespokojeně odfrkne. "Člověk by si
myslel, že jsme zločinci," poznamenává.
My všichni ne, Cetkie. Jen já, pomyslím si.
Vůz nás odváží za soudní budovu a vojáci nás spěšně odvádě-
jí dovnitř. Cítím lahodnou vůni připravovaného jídla, ale ani ta
nestačí zakrýt mírný pach plísně a rozkladu. Nenechávají nám
žádný čas na rozhlížení. Míříme přímo k hlavnímu vchodu budovy a je slyšet, jak na náměstí spouští hymna. Někdo mi připevňuje k šatům mikrofon a Peeta mě bere za levou ruku. Venku
nás představuje starosta a před námi se se zasténáním otvírají
masivní dveře.
"Široce se usmívejte!" říká Cetkie a dloubne do nás. Vykročí-
me kupředu.
Tohle je ono. Tady musím všechny přesvědčit, jak moc jsem zamilovaná do Peety, myslím si. Slavnostní obřad je naplánován do
nejmenších podrobností, takže si nejsem jistá, jak to mám udě-
lat. Není čas na líbání, ale možná se mi podaří vměstnat někam
aspoň jeden polibek.
Ozývá se hlasitý potlesk, ale žádná z ostatních reakcí, jaké
jsme zažili v Kapitolu: žádné volání slávy, ječení a hvízdání. Procházíme stíněnou verandou až ke konci střechy a zastavujeme se
v oslepujícím slunci nad širokým mramorovým schodištěm.
Když si mé oči přivykají jasu, vidím, že domy kolem náměstí
jsou ověšené plakáty, které pomáhají zakrýt jejich zchátralý stav.
Náměstí je plné lidí, ale opět si uvědomuji, že jde jen o zlomek
celkového počtu zdejších obyvatel.
Na dolním okraji pódia byla jako obvykle vytvořena speciální
plošina pro rodiny mrtvých splátců. Na Mlatově straně je pouze
stará žena s ohnutými zády a vysoká, svalnatá dívka, kterou od-5858
haduji na jeho sestru. Na Routině… Routina rodina mě zastihuje
zcela nepřipravenou. Jsou tu její rodiče, s tvářemi staženými zá-
rmutkem. Pět mladších sourozenců, kteří se jí tak podobají útlý-
mi postavami i jasně hnědýma očima. Připomínají hejno malých
černých ptáčků.
Potlesk utichá a starosta předčítá projev na naši počest. Přicházejí k nám dvě malé holčičky s velkými kyticemi. Peeta odří-
ká svou část předem připravené odpovědi a já si skoro ani neuvě-
domuji, že pohybuji rty a dokončuji naši řeč. Matka a Prim mě
naštěstí přiměly k tomu, abych se ji naučila natolik dobře, že to
dokážu.
Peeta si svoje osobní poznámky zapsal na kartičku, ale nebere
ji do ruky a místo toho hovoří svým prostým, podmanivým stylem o tom, jak se Mlat a Routa dostali do poslední osmičky soutěžících, jak mě oba udrželi naživu - a tím i jeho -, i že jde o dluh,
který nemůžeme nikdy splatit. Nakonec zaváhá a dodává něco,
co nemá napsáno na kartičce. Možná se bál, že by mu to Cetkie
nepovolila. "V žádném případě tím nemůžeme nahradit vaši
ztrátu, ale jako symbol našich díků bychom byli rádi, kdyby rodiny splátců z Jedenáctého kraje obdržely každoročně až do naší
smrti jeden měsíční příděl z našich výher."
Dav tají dech a tiše si mumlá. Pro Peetovo gesto neexistuje
precedens. Ani nevím, jestli to je legální. Pravděpodobně to neví
ani on, a určitě se raději neptal pro případ, že není. Obě rodiny
na nás jen udiveně civí. Jejich životy se změnily jednou provždy,
když přišli o Mlata a Routu, ale tento dar je změní znovu. Měsíč-
ní příděl splátcov y v ýhry dokáže snadno uživit rodinu po celý
rok. Dokud budeme žít, oni nebudou hladovět.
Dívám se na Peetu, který mi věnuje smutný úsměv. V duchu slyším Haymitchův hlas. "Mohla jsi dopadnout podstatně
hůř." V tuhle chvíli si nedokážu představit, že bych vůbec kdy 5959
mohla dopadnout lépe. Ten dar… je naprosto dokonalý. Když
si tedy stoupám na špičky, abych ho políbila, nevypadá to vů-
bec nuceně.
Přistupuje k nám starosta a oběma nám věnuje plaketu, která
je tak velká, že si musím položit svoje květiny, abych ji vůbec
udržela. Obřad se chýlí ke konci, když si všímám upřeného pohledu jedné z Routiných sester. Je jí asi tak devět a vypadá skoro
přesně jako Routa. Podobá se jí i držením těla a postojem s mírně
rozpaženýma rukama. Přes dobrou zprávu v podobě našich vý-
her se netváří šťastně. Naopak mě sleduje s jasnou výčitkou. Je to
proto, že jsem nezachránila Routu?
Ne. To je proto, že jsem jí ještě nepoděkovala, uvědomuji si.
Zaplavuje mě vlna studu. Ta dívka má pravdu. Jak tu mohu
stát tak pasivně a mlčky a nechat všechna slova na Peetovi? Kdyby vyhrála Routa, nikdy by nenechala mou smrt bez odezvy.
Vzpomínám si, jak jsem v aréně pokryla její tělo květy, aby její
smrt nemohla projít bez povšimnutí. Tehdejší gesto ale nebude
znamenat vůbec nic, pokud ho nepodpořím i teď a tady.
"Počkejte!" Nejistě vycházím kupředu a k hrudi si tisknu plaketu. Čas určený k mému poděkování minul, ale musím něco
říct. Dlužím to. A i kdybych věnovala rodinám padlých splátců
veškerou v ýhru, nijak by to neomluvilo mé mlčení. "Počkejte,
prosím." Nevím, jak mám začít, ale slova ze mě nakonec proudí
o překot, jako kdyby se mi už dávno formovala v mysli.
"Chci poděkovat splátcům Jedenáctého kraje," říkám. Dívám
se na obě ženy na Mlatově straně plošiny. "S Mlatem jsem mluvila jen jednou a akorát tak dlouho, aby mě ušetřil. Neznala jsem
ho, ale vždycky jsem ho respektovala. Pro jeho sílu. Oceňovala
jsem, že hrál hry výhradně podle svých vlastních pravidel. Profí-
ci ho od začátku chtěli vzít do týmu, ale on to odmítl. A za to
jsem si ho vážila."6060
Shrbená stařena - je to snad Mlatova babička? - poprvé zvedá
hlavu a po rtech jí přelétá úsměv.
Lidé na náměstí ztichli natolik, až přemýšlím, jak to asi doká-
zali. Určitě všichni tají dech.
Obracím se k Routině rodině. "Mám ale pocit, že jsem znala
Routu, a ta se mnou zůstane navždy. Vidím ji ve všech krásných
věcech kolem sebe. Vidím ji ve žlutých květech, které rostou na
Louce u mého domu. Vidím ji v reprodrozdech, kteří zpívají ve
větvích. Ale nejvíc ze všeho ji vidím ve své sestře Prim." Láme se
mi hlas, ale už jsem skoro u konce. "Děkuji vám za vaše děti."
Zvedám hlavu směrem k davu. "A děkuji vám za váš chléb."
Zůstávám nehybně stát před tisíci pohledy a připadám si malá
a zlomená. Nastává dlouhá odmlka. Pak někdo v davu zahvízdá
Routinu čtyřtónovou melodii, kterou hlásila konec pracovního
dne v sadech a kterou od ní přejímali reprodrozdi a šířili ji po
okolí. Tu, která v aréně znamenala, že je v bezpečí. Ke konci melodie jsem našla člověka, který ji pískal. Jde o starce ve vybledlé
červené košili a pracovní kombinéze. Jeho pohled se střetá
s mým.
To, k čemu dochází vzápětí, není náhoda. Všichni najednou,
příliš dokonale, než aby jednali spontánně, si tisknou tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a pak natahují paži ke mně. Je to
náš znak, z Dvanáctého kraje, poslední rozloučení, které jsem
věnovala Routě v aréně.
Kdybych nemluvila před turné s prezidentem Snowem, jejich
gesto by mě rozplakalo. V uších mi však stále zní jeho pokyn, že
musím uklidnit situaci v krajích, a chování lidí na náměstí mě
naplňuje hrůzou. Co si bude myslet o tomto veřejném holdu dívce, která vzdorovala Kapitolu?
S plnou tíhou na mě doléhá, co jsem vlastně udělala. Nedopustila jsem se ničeho vědomě, chtěla jsem jen poděkovat, ale 6161
vyvolala jsem něco nebezpečného. Akt nesouhlasu mezi obyvateli Jedenáctého kraje. Tohle je přitom přesně to, co bych měla
potlačovat!
Snažím se v ymyslet něco, čím bych zmírnila v ýznam toho
gesta, čím bych ho popřela, ale slyším mírné zašumění statické
elektřiny, které mě informuje o tom, že mi odstřihli mikrofon,
a začíná mluvit starosta. Peetu a mě čeká ještě jeden potlesk.
Peeta mě odvádí ke dveřím, aniž by si uvědomoval, že se něco
zvrtlo.
Motá se mi hlava a na okamžik se musím zastavit. Před očima
se mi dělají mžitky. "Není ti dobře?" ptá se Peeta.
"Jenom mám trochu závrať. To světlo bylo moc ostré," říkám.
Všímám si jeho kytice. "Zapomněla jsem tam kytky," mumlám.
"Dojdu pro ně," nabízí se.
"Já to zvládnu," říkám.
Kdybych se nezastavila a kdybych nezapomněla svoje květiny,
už bychom byli v bezpečí uvnitř soudní budovy. Místo toho jsem
z hlubokého stínu verandy viděla úplně všechno.
Dvojice mírotvorců vleče ke schodům starce, který zahvízdal
Routinu melodii. Strhávají ho před očima davu na kolena. A vpalují mu kulku do hlavy.

hunger games- aréna smrti

25. dubna 2012 v 13:45 | Kate |  články v médiích
Kdo ještě nečetl Hunger games a přemýšlí, jestli si ho má koupit, yde je na ukázku první kapitola




PRVNÍ ČÁST
SPLÁTCI9
Když se probouzím, druhá strana postele je chladná. Natahuji
prsty směrem k Priminu teplu, ale nahmatám pouze hrubý plá-
těný povlak matrace. Určitě měla zlé sny a vlezla si k matce. Není
divu. Dnes je Den sklizně.
Zvedám se na loket. V ložnici je dostatek světla, abych na svou
mladší sestru Prim viděla. Leží schoulená a tulí se k matčinu tě-
lu. Mají tváře přitisknuté k sobě. Matka ve spánku vypadá mlad-
ší - pořád unaveně, ale ne zničeně. Primina tvář je svěží jako kapka deště a krásná jako prvosenka, po které dostala jméno. Matka
byla kdysi taky velice krásná. Nebo mi to aspoň lidé říkali.
U Priminých nohou sedí ten nejošklivější kocour na světě
a hlídá ji. Chybí mu polovina ucha, má rozmáčklý nos a jeho oči
připomínají barvou shnilé ovoce. Prim ho pojmenovala Pryskyřník, protože trvala na tom, že jeho kalně nažloutlý kožich
svítí jako ta zá řivá květina. Pryskyřník mě nenávidí. Nebo mi
kaž dopádně nedůvěřuje. Ačkoliv je to už řada let, mám pocit, že
si stále pamatuje, jak jsem se ho pokusila utopit ve vědru, když
ho Prim přinesla domů. Bylo to v ychrtlé kotě s břichem nateklým od červů a plné blech. To poslední, co jsem potřebovala, byl
další hladový krk. Prim ale úpěnlivě škemrala, a dokonce i plakala. Musela jsem dovolit, že s námi kotě zůstane. Dopadlo to
dobře. Matka ho odčervila a stal se z něj rozený lovec myší. Ob-
čas chytí i krysu. Někdy při porcování úlovku házím Pryskyřní-
kovi vnitřnosti. Časem na mě přestal syčet.
11010
Vnitřnosti. Žádné syčení. To je nejbližší vztah, jaký kdy navá-
žeme.
Spouštím nohy z postele a obouvám si lovecké boty z pružné
kůže, která se vytvarovala podle mých nohou. Natahuji si kalhoty a košili, zastrkuji dlouhý tmavý cop do čapky a beru si vak na
jídlo. Na stole leží vynikající kozí sýr zabalený do listů bazalky
a přiklopený dřevěnou miskou kvůli hladovým myším a koč-
kám. Dostala jsem ho od Prim jako dárek ke Dni sklizně. Opatrně ukládám sýr do kapsy a vycházím ven.
Naše část Dvanáctého kraje, takzvaná Sloj, je obvykle plná
horníků, kteří v tuto hodinu míří na ranní směnu do uhelných
dolů. Jsou to lidé se shrbenými rameny a oteklými klouby prstů
a mnozí z nich už dávno vzdali marnou snahu čistit si zlomené
nehty i vrásky ve vyzáblých tvářích od uhelného mouru. Dnes
však černé ulice zejí prázdnotou. Okenice nízkých šedých domků jsou zavřené. Sklizeň začíná ve dvě hodiny. Lidé si přispávají.
Pokud mohou.
Náš dům stojí téměř na konci Sloje. Stačí projít několika bránami a ocitnu se na zanedbaném poli, jemuž říkáme Louka. Od lesů,
které obklopují skoro celý Dvanáctý kraj, je pole odděleno vysokým plotem zakončeným ostnatým drátem. Teoreticky by měl
být dvacet čtyři hodin denně pod elektrickým proudem, aby odrazoval šelmy žijící v lesích - smečky divokých psů i samotářské
pumy a medvědy -, které kdysi ohrožovaly naše ulice. Elektřinu
do něj ale pouštějí nanejvýš na dvě nebo tři hodiny večer, takže se
ho většinou člověk může klidně dotknout. I tak ale vždycky nejprve chvilku pozorně poslouchám, jestli neuslyším hučení elektřiny. Plot je tichý jako kámen. V úkrytu za houštím si lehám na břicho a proplazím se pod půlmetrovým pruhem, který je už roky
uvolněný. Plot má řadu dalších slabých míst, ale k tomuhle to mám
z domova nejblíž, a tak většinou vcházím do lesa právě tudy.1111
Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z dutého kmene luk
a toulec se šípy. Ať už je plot pod proudem nebo není, udržuje
šelmy mimo Dvanáctý kraj. Po lese se však pohybují volně a navíc si člověk musí dávat pozor na jedovaté hady i vzteklá zvířata.
Taky tady nejsou žádné stezky. Je tu ale jídlo, pokud ho umíte
najít. Můj otec to uměl a předal mi část svých vědomostí, než ho
roztrhal na kusy výbuch v dole. Nezbylo z něj nic, co bychom
mohli pohřbít. Tehdy mi bylo jedenáct. O pět let později na něj
stále ze spaní křičím, aby utekl.
Ačkoliv je vstup do lesa zákonem zakázán a za pytlačení hrozí ty nejpřísnější tresty, riskovalo by to víc lidí, kdyby měli zbraně. Většina ale nemá odvahu ani u sebe nosit nůž. Můj luk je
vzácnost - vyrobil mi ho otec, spolu s několika dalšími, které
mám dobře poschovávané po lese a pečlivě zabalené do vodotěsných obalů. Otec by bý val mohl v ydělat dost peněz, kdyby je
prodal, ale kdyby to zjistily úřady, čekala by ho veřejná poprava
za podněcování ke vzpouře. Většina mírotvorců dělá, že nevidí
těch pár lidí, kteří loví, protože mají stejný zájem o maso jako
ostatní. Vlastně patří mezi naše nejlepší zákazníky. Nikdy by
však nepřipustili, aby někdo ve větším měřítku vyzbrojoval obyvatele Sloje.
Na podzim se pár nejstatečnějších odvažuje v lesích trhat jablka. Vždycky se ale drží v dohledu Louky, aby mohli v případě potíží utéct do bezpečí Dvanáctého kraje. "Dvanáctý kraj. Místo,
kde člověk může bezpečně umřít hlady," šeptám si pro sebe
a rychle se ohlížím přes rameno. I tady, uprostřed nicoty, si člověk dělá starosti, aby ho někdo nezaslechl.
Když jsem byla mladší, znervózňovala jsem matku tím, co
jsem říkala o Dvanáctém kraji a lidech, kteří řídí naši zemi Panem ze vzdáleného města zvaného Kapitol. Nakonec jsem pochopila, že prostořekost by nás jen přivedla do ještě větších pro-1212
blémů, naučila jsem se držet jazyk za zuby a nasazovat ne proniknutelný výraz, aby nikdo neuhodl, co si myslím. Tiše plním
svoje úkoly ve škole. Na veřejném tržišti se ome zuji na zdvořilé
fráze. Na Jarmarku, což je černý trh, kde vydělávám většinu peněz, jednám takřka výhradně obchodně. I doma, kde nebývám
tak příjemná, se vyhýbám ošidným námětům, jako je sklizeň,
nedostatek potravin nebo Hladové hry. Prim by mohla někde zopakovat moje slova, a kam bychom pak přišly?
V lese čeká jediná osoba, s níž se mohu cítit úplně svobodně.
Hurikán. Vnímám, jak se mi uvolňují obličejové svaly, a přidá-
vám do kroku. Stoupám svahem k našemu místu, skalní římse
s výhledem do údolí, kterou před cizíma očima chrání spleť ostnatých ostružin. Jakmile vidím, že už na mě čeká, koutky úst se
mi zvedají do úsměvu. Hurikán říká, že se neusmívám jinde než
v lese.
"Nazdar, Katrys," zdraví mě. Ve skutečnosti se jmenuji Katniss, ale když jsem se mu představovala, zašeptala jsem to tak tichounce, že mi špatně rozuměl. Když mě potom po lese začal doprovázet pomatený rys, který si ode mě bral zbytky úlovků,
vznikla z toho moje oi ciální přezdívka. Nakonec jsem rysa musela zabít, protože plašil zvěř. Bylo mi skoro líto, že se zbavuji svého
společníka. Za jeho kožešinu jsem ale dostala slušně za placeno.
"Podívej, co jsem zastřelil," chlubí se Hurikán a zvedá bochník chleba, z něhož trčí šíp. Směju se. Je to opravdový chléb z pekárny, ne takový ten plochý, hutný pecen, který si doma vyrábí-
me z přídělů obilí. Beru ho do rukou, vytahuji z něj šíp a čichám
si k proraženému otvoru v kůrce, abych vdechla vůni, z níž už se
mi sbíhají sliny. Takový jemný chléb je jen pro zvláštní příležitosti.
"Hmm, ještě je teplý," říkám. Hurikán určitě zašel hned za
rozbřesku do pekárny a za něco ho vyměnil. "Kolik tě stál?"1313
"Jen jednu veverku. Pekař měl nejspíš dnes ráno sentimentální náladu," odpovídá Hurikán. "Dokonce mi popřál hodně
štěstí."
"Dneska se všichni cítíme blíž jeden druhému, ne?" krčím rameny. Neobtěžuji se ani obrátit oči v sloup. "Prim nám dala sýr,"
dodávám a vytahuji ho z kapsy.
Jeho výraz se rozjasňuje. "Díky, Prim. Uděláme si opravdové
hody." Náhle nasazuje kapitolský přízvuk a napodobuje Cetkii
Trinketovou, která přichází jednou ročně při sklizni, aby s nepřirozenou, úpornou veselostí přečetla vylosovaná jména. "Má-
lem jsem zapomněl! Šťastné Hladové hry!" Ze šlahounů kolem
nás trhá několik ostružin. "Ať tě stále doprovází…" Hází jednu
ostružinu vysokým obloukem ke mně.
Chytám ji do úst a drtím jemný plod mezi zuby. Po jazyku se
mi rozlévá sladká kyselost. "… štěstěna!" dokončuji se stejným
elánem. Nezbývá než o tom žertovat, protože jinak bychom museli být prolezlí strachem do morku kostí. Kapitolský přízvuk je
kromě toho tak strojený, že v něm zní směšně prakticky cokoliv.
Sleduji, jak Hurikán vytahuje nůž a krájí chleba. Mohl by být
mým bratrem. Má rovné tmavé vlasy, snědou pleť, a dokonce
i stejně šedé oči jako já. Nejsme ale příbuzní, aspoň ne blízce. Vět-
šina rodin, které pracují v dolech, se takhle jedna druhé podobá.
Proto moje matka a Prim se svými plavými vlasy a modrýma
očima vypadají, jako by sem nepatřily. A je to vlastně pravda.
Matčini rodiče byli jedni z drobných obchodníků, kteří dodávali zboží úředníkům, mírotvorcům a tu a tam i nějakému zákazníkovi ze Sloje. Vedli lékárnu v hezčí části Dvanáctého kraje.
Jelikož si takřka nikdo nemůže dovolit doktora, léčí nás lékární-
ci. Otec se seznámil s matkou díky tomu, že na loveckých výpravách občas sbíral léčivé bylinky a prodával je jejím rodičům, kte-
ří z nich v lékárně připravovali nějaké hojivé lektvary. Musela ho 1414
opravdu hodně milovat, když kvůli němu opustila domov a ode-
šla do Sloje. Snažím se na to myslet ve chvílích, kdy před sebou
vidím jen ženu, která s nečitelným a prázdným výrazem sledovala, jak se její děti mění v kostlivce potažené kůží. Chtěla bych
jí odpustit, už kvůli otci. Mám-li však být upřímná, nejsem zrovna odpouštěcí typ.
Hurikán klade na krajíce chleba kousky kozího sýra a pečlivě
na každý urovnává bazalkový list. Já zatím trhám plody ostružiníku. Sedáme si do výklenku ve skalní stěně. Tady jsme neviditelní, ale máme přitom jasný výhled na údolí, které se hemží letním životem, zelení, jedlými kořínky i rybami, hrajícími ve
slunečním světle duhovými barvami. Je nádherný den s modrou
oblohou a jemným vánkem. Jídlo je vynikající, sýr se krásně vsakuje do teplého chleba a ostružiny se nám rozplývají v ústech.
Všechno by bylo skvělé, kdyby se opravdu jednalo o svátek a kdybych se celý den mohla potulovat po horách s Hurikánem a lovit
maso k večeři. Místo toho však budeme muset ve dvě hodiny stát
na náměstí a čekat, jestli nepřečtou naše jména.
"Víš, že to můžeme zkusit," říká Hurikán tiše.
"Co?" ptám se.
"Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to dokázali," odpovídá Hurikán.
Nevím, jak na to reagovat. Ten nápad je naprosto nesmyslný.
"Kdybychom neměli tolik dětí," dodává rychle.
Nejsou to samozřejmě naše děti, ale jako by byly. Hurikán má
dva mladší bratry a já zase sestru. Prim. A můžeme k nim klidně
připočítat i naše matky, protože co by si bez nás počaly? Kdo by
nasytil ústa, kte rá žádají stále další přísun potravy? Ačkoliv oba
chodíme denně na lov, stejně nastávají večery, kdy je třeba zvěřinu vyměnit za vosk, tkaničky do bot či vlnu; večery, kdy uléháme
do postele s kručícím žaludkem.1515
"Nikdy nechci mít děti," říkám.
"Já bych možná chtěl. Kdybych nežil tady," říká Hurikán.
"Jenže tu žiješ," odsekávám podrážděně.
"Zapomeň na to," vyštěkne on.
Celý rozhovor je na levačku. Odejít? Jak bych mohla opustit
Prim, jedinou osobu na světě, u které jsem si opravdu jistá, že ji
miluji? A Hurikán je zase zcela oddaný své rodině. Nemůžeme
odejít, tak proč ztrácet čas tím, že o tom budeme planě debatovat? A i kdybychom odešli… i kdybychom odešli…, kde se vzaly
ty úvahy o dětech? Mezi mnou a Hurikánem nikdy nebylo žádné
romantické pouto. Když jsme se seznámili, byla jsem hubená
dvanáctiletá holka, a přestože on byl pouze o dva roky starší, vypadal jako muž. Trvalo dlouho, než jsme se vůbec spřátelili, přestali se handrkovat při každé výměně a začali si pomáhat.
Navíc kdyby Hurikán chtěl děti, neměl by potíže najít si man-
želku. Je pohledný, dost silný, aby zvládl práci v dolech, a umí
lovit. Když prochází ve škole kolem dívek, pozná se podle jejich
špitání, že by o něj stály. Vzbuzuje to ve mně žárlivost, ale ne
z toho důvodu, který lidi napadá. Je prostě hodně těžké najít
dobrého parťáka pro lov.
"Co chceš dělat?" ptám se. Můžeme lovit, chytat ryby nebo
sbírat lesní plody.
"Pojďme rybařit k jezeru. Necháme tam udice a mezitím nasbíráme něco v lese. Na dnešní večer bychom měli mít něco pěkného," říká.
Dnešní večer. Po sklizni by všichni měli slavit. A hodně lidí to
opravdu dělá, protože se jim uleví, že jejich děti byly tento rok
ušetřeny. Nejméně dvě rodiny však zavřou okenice, zamknou
dveře a budou uvažovat, jak přežijí nadcházející bolestné týdny.
Dnes jsme úspěšní. Šelmy nás nechávají na pokoji, protože se
jim nabízí plno snazší a chutnější kořisti. Později dopoledne už 1616
máme aspoň deset ryb, pytel různé planě rostoucí zeleniny, a což
je nejlepší, čtyři litry jahod. Jejich políčko jsem před několika
lety našla já, ale Hurikána napadlo, abychom kolem něj uvázali
rybářské sítě a ochránili je tak před divokými zvířaty.
Cestou domů se stavujeme na černém trhu, který funguje
v opuštěném skladišti, kde kdysi bylo přechováváno uhlí. Když
vymysleli lepší systém, v němž se uhlí přepravuje přímo z dolů
k vlakům, budovu skladiště postupně zaplnil Jarmark. Většina
obchůdků už v tuto dobu v Den sklizně zavřela, ale na černém
trhu je pořád dost živo. Snadno vyměníme šest ryb za dobrý chléb
a další dvě za sůl. Mastná Sae, kostnatá stařena, která prodává
misky horké polévky z velkého kotlíku, si bere polovinu zeleniny
za dva kusy vosku. Jinde bychom možná pořídili o chloupek lé-
pe, ale snažíme se vycházet s Mastnou Sae, co nejlépe to jde. Je to
jediný člověk, který za každých okolností koupí divokého psa.
Nelovíme psy schválně, ale pokud vás napadnou a vy jednoho
ne bo dva z nich zabijete, inu, maso je maso. "Jakmile je v polévce, říkám mu hovězí," poznamenává Mastná Sae a významně na
nás mrká. Nikdo ze Sloje by neohrnul nos nad dobrým stehnem
z divokého psa, ale mírotvorci, kteří chodí na Jarmark, si mohou
dovolit být vybíravější.
Když vyřídíme svoje obchody na trhu, vypravujeme se k zadnímu vchodu do starostova domu, abychom tu prodali polovinu
jahod. Víme, že je starosta má ve zvláštní oblibě a může si dovolit naši cenu. Dveře otvírá starostova dcera Madge. Ve škole chodí do stejného ročníku jako já. U starostovy dcery byste čekali,
že bude nafoukaná, ale je v pohodě. Jen si hledí svého, stejně jako
já. Vzhledem k tomu, že žádná z nás nemá mnoho přátel, ve škole často končíme spolu. Jíme společně oběd, sedáváme vedle sebe
při různých shromážděních a tvoříme dvojici při sportovních
činnostech. Jen zřídka mluvíme, což nám oběma vyhovuje.1717
Dnes její jednotvárné školní oblečení nahradily drahé bílé šaty a plavé vlasy má stažené růžovou stuhou. Slavnostní oděv na
sklizeň.
"Pěkné šaty," podotýká Hurikán.
Madge po něm vrhne rychlý pohled a pokouší se uhodnout,
jestli jde o vážně míněnou pochvalu, nebo jen o ironickou poznámku. Skutečně to jsou hezké šaty, ale nikdy by je neměla za
normálních okolností. Svírá rty k sobě a pak se usměje. "Jestli
budu muset jít do Kapitolu, chci aspoň, aby mi to slušelo."
Teď vypadá zmateně Hurikán. Myslí to vážně? Nebo si z něj
dělá legraci? Hádám, že to druhé.
"Ty do Kapitolu nepůjdeš," říká Hurikán chladně. Zrak mu
padá na malý, kulatý špendlík, který zdobí její šaty. Z pravého
zlata. Krásně udělaný. Za takov ý by si průměrná rodina mohla
dovolit kupovat chleba po celé měsíce. "Kolik tak můžeš mít? Pět
zápisů? Já jich měl šest, už když mi bylo dvanáct."
"To není její chyba," říkám.
"Ne, to není ničí chyba. Tak to prostě chodí," krčí rameny
Hurikán.
Madge nasazuje neproniknutelný v ýraz. Tiskne mi do dlaně
peníze za jahody. "Hodně štěstí, Katniss."
"Tobě taky," odpovídám a dveře se zavírají.
Ke Sloji kráčíme v tichu. Nelíbí se mi, že si Hurikán rýpl do
Madge, ale má pochopitelně pravdu. Systém sklizně není spravedlivý - nejhůř jsou na tom vždycky chudí. Jakmile je vám jednou dvanáct let, budete zařazeni do slosování. Toho roku se vaše
jméno ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát, a tak
dále, dokud vám není osmnáct, což je poslední rok, kdy jste losováni a máte v osudí celkem sedm lístečků. To platí pro všechny občany ve všech dvanácti krajích země Panem.
Má to ovšem háček. Řekněme, že jste chudý a hladovíte jako 1818
my. Můžete se rozhodnout, že svoje jméno přidáte do osudí víckrát výměnou za speciální oblázky. Každý oblázek má hodnotu
skrovného celoročního přísunu obilí a oleje pro jednu osobu.
Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Takže ve dvanácti letech bylo mé jméno zapsáno čtyřikrát. Jednou, protože jsem
musela, a třikrát kvůli oblázkům na obilí a olej pro mne, pro
Prim a pro matku. To samé jsem byla nucena dělat každý další
rok. Jednotlivé zápisy se sčítají, takže nyní, ve věku šestnácti let,
jsem zapsaná dvacetkrát. Hurikán, kterému je osmnáct a pomá-
há sedmičlenné rodině, nebo ji přímo živí, dokonce dvaačtyřicetkrát.
Chápete tedy, proč ho někdo jako Madge, která nikdy nepotřebovala jediný zápis navíc, může podráždit. Pravděpodobnost,
že vyberou ji, je minimální ve srovnání s dětmi ze Sloje. Není
nulová, ale je výrazně menší. A ačkoliv pravidla stanovil Kapitol,
nikoliv jednotlivé kraje, a už vůbec ne Madgeina rodina, těžko
nemít dopal na ty, kteří nepotřebují přidávat svá jména výměnou
za oblázky.
Hurikán ví, že jeho vztek na Madge míří špatným směrem. Za
jiných dnů jsem hluboko v lesích poslouchala jeho výklady o tom,
že oblázky jsou jen dalším nástrojem, jak nás trápit. Je to způsob,
jak zasít nenávist mezi hladovějící dělníky ve Sloji a ty, kteří se
mohou spolehnout na to, že budou mít každý den na stole večeři,
a tím zajistit, abychom si navzájem nikdy příliš nedůvěřovali.
"Kapitolu vyhovuje, když jsme rozdělení," říká Hurikán, když
v doslechu nejsou jiné uši než moje. Kdyby nebyl Den sklizně.
Kdyby dívka se zlatým špendlíkem a bez oblázků nepronesla poznámku, kterou sama jistě považovala za naprosto nevinnou.
Cestou se ohlížím na Hurikánovu tvář, přes kamenný výraz
stále brunátnou hněvem. Jeho vztek mi připadá zbytečný, ačkoliv mu to nikdy neříkám. Ne že bych s ním nesouhlasila. Souhla-1919
sím. Jenže k čemu je brojit proti Kapitolu v hlubokém lese? Tím
se ničeho nedosáhne. Nenapraví se tím nespravedlnosti. Nenaplní nám to prázdné žaludky. Naopak tím jen vyplaší blízkou zvěř.
Nechávám ho ale, ať se vykřičí. Je lepší dělat to v lese než přímo
v kraji.
Dělíme si s Hurikánem zisk: dva bochníky dobrého chleba,
zeleninu, dva litry jahod, sůl, vosk a trochu peněz.
"Uvidíme se na náměstí," říkám.
"Vezmi si na sebe něco hezkého," odpovídá bezvýrazně.
Doma zjišťuji, že matka se sestrou už jsou přichystané k odchodu. Matka má na sobě pěkné šaty z doby, kterou trávila v lé-
kárně. Prim je oblečená do mých prvních sklizňových šatů: sukně a blůzy obroubené volánkem. Oboje jí je trochu velké, ale
matka jí oblečení upravila spínacími špendlíky. I tak má Prim co
dělat, aby blůza zůstávala vzadu zastrčená do sukně.
Čeká na mě vana s teplou vodou. Drhnu ze sebe špínu a pot
z lesa, a dokonce si i myji vlasy. K mému překvapení pro mě
matka připravila jedny ze svých krásných šatů, z jemně modré
látky a s botami, které s nimi ladí.
"Víš to jistě?" ptám se. Snažím se překonat nutkání odmítat
její nabídky pomoci. Nějakou dobu jsem byla tak rozzlobená, že
jsem jí nedovolovala, aby pro mě cokoliv udělala. A tohle je docela významné gesto. Svých šatů si nesmírně cení.
"Samozřejmě. Ještě tě taky učešu," odpovídá. Nechávám ji,
aby mi vysušila vlasy ručníkem a spletla je do copu. Sotva se poznávám v popraskaném zrcadle, které je opřené o stěnu.
"Vypadáš nádherně," říká Prim se zatajeným dechem.
"A vůbec ne jako normálně," dodávám. Objímám ji, protože
vím, že nadcházející hodiny pro ni budou kruté. Jde o její první
sklizeň. Je sice v relativním bezpečí, protože její jméno je zapsá-
no jenom jednou - nedovolila bych jí, aby si kupovala nějaké ob-2020
lázky -, ale dělá si starosti o mě. O to, že se může stát nemyslitelné.
Ochraňuji Prim, jak jen mohu, ale proti sklizni jsem bezmocná. V hrudi se mi dme úzkost, kterou cítím vždy, když ji něco
trápí či bolí, a hrozí, že to na mě bude poznat. Všímám si, že se jí
blůza opět vykasala ze sukně, a nutím se do klidu. "Zastrč si ocá-
sek, kachňátko," říkám a uhlazuji blůzu zpátky na místo.
Prim se hihňá a tiše kvákne.
"Nech si to kvákání," říkám s bezstarostným smíchem, jaký
u mě umí vyvolat právě jen Prim. "Pojď, najíme se," dodávám
a letmo ji políbím na temeno hlavy.
Na plotně se už dusí ryba se zeleninou, ale ta bude k večeři.
Rozhodly jsme se, že si jahody a chléb z pekárny schováme na
večerní jídlo. Nyní místo toho pijeme mléko Dámy, Priminy kozy, a jíme domácí chléb upečený z obilí za oblázky, ačkoliv nikdo
z nás nemá příliš chuť k jídlu.
V jednu hodinu míříme k náměstí. Účast je povinná, pokud
nejste na prahu smrti. Dnes večer si to zkontrolují úředníci, a pokud nemáte na kahánku, půjdete do vězení.
Je opravdu škoda, že sklizeň probíhá na náměstí - jednom
z mála míst Dvanáctého kraje, které je docela příjemné. Náměstí
lemují obchody a ve dnech veřejného trhu, zejména za dobrého
počasí, vyzařuje atmosféru dovolené či prázdnin. Dnes z něj
však i navzdory barevným plakátům visícím z budov sálá pochmurná tíseň, k níž ještě přispívají televizní štáby, rozmístěné
jako supi na střechách.
Lidé mlčky zaplňují náměstí a zapisují se. Sklizeň představuje
vhodnou příležitost pro Kapitol, aby si udržel přehled o obyvatelstvu. Dvanáctileté až osmnáctileté děti jsou podle věku odvedeny do jednotlivých sektorů ohraničených provazy, nejstarší
vepředu, mladší, jako Prim, vzadu. Rodinní příslušníci se seřa-2121
zují po obvodu a drží se vzájemně za ruce. Jsou tu však i další,
kteří se nemusí bát o nikoho blízkého anebo jimž už na tom nezáleží: chodí davem a přijímají sázky na to, která dvě jména budou letos vybrána. Sází se na věk dětí, na to, zda budou pocházet
ze Sloje či z obchodnické rodiny, a jestli se zhroutí a rozpláčou
se. Většina lidí odmítá s takovými existencemi obchodovat, ale
dělá to velice opatrně. Leckterý sázkař funguje zároveň jako informátor, a kdo nikdy neporušil zákon? Mě by mohli zastřelit prakticky každý den za lov v lese, ale chrání mě mlsné jazyky mocných. Všichni na tom ovšem nejsou tak dobře jako já.
V každém případě se s Hurikánem shodujeme, že kdybychom
si měli v ybrat mezi smrtí hladem a kulkou do hlav y, kulka by
byla mnohem rychlejší.
Náměstí se plní a lidé se mačkají čím dál víc. Zdejší prostor je
docela rozlehlý, ale nestačí pro veškeré obyvatele Dvanáctého
kraje, jejichž počet se pohybuje kolem osmi tisíc. Opozdilci jsou
směrováni do přilehlých ulic, kde mohou sledovat celou událost
na velkých obrazovkách, protože ji živě přenáší státní televize.
Stojím v hloučku šestnáctiletých dětí ze Sloje. Vážně si kývá-
me na pozdrav a soustředíme svou pozornost na dočasné pódium, které je vztyčeno před budovou soudu. Stojí na něm tři židle,
řečnický stupínek a dvě velké skleněné koule, jedna pro chlapce
a druhá pro dívky. Dívám se na kousky papíru v dívčím osudí.
Na dvaceti z nich je pečlivým rukopisem napsáno Katniss Everdeenová.
Na jedné ze tří židlí sedí Madgein otec, starosta Undersee,
vysoký muž s řídnoucími vlasy, a na druhé Cetkie Trinketová,
moderátorka pro Dvanáctý kraj, která sem právě dorazila z Kapitolu i se sv ým děsivě zářiv ým úsměvem, narůžovělými vlasy
a jasně zeleným oblekem. Něco si mezi sebou mumlají a ustaraně se ohlížejí na prázdné místo.2222
Přesně když hodiny na radnici odbíjejí dvě, přistupuje starosta k mikrofonu a začíná číst. Každý rok se opakuje stejný proslov. Shrnuje dějiny Panemu, země, která povstala z popela toho,
co se kdysi nazývalo Severní Amerika. Vypočítává katastrofy,
sucha, bouře, požáry a stoupající hladiny oceánů, které pohltily
značnou část souše, i následnou krutou válku o zbývající zdroje.
Výsledkem byl vznik Panemu, zářícího Kapitolu obklopeného
třinácti kraji, který přinesl mír a prosperitu svým občanům. Ná-
sledovaly Temné dny vzpoury krajů proti Kapitolu. Dvanáct jich
bylo poraženo, třináctý byl vyhlazen. Smlouva o velezradě nám
poskytla nové zákony zaručující mír a jako každoroční připomínka, že Temné dny nesmějí nikdy přijít znovu, vznikly Hladové hry.
Pravidla her jsou prostá. Jako trest za vzpouru musí každý
kraj dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci
a kteří se zúčastní následující soutěže. Dvacet čtyři splátců je
uvězněno v rozlehlé venkovní aréně, která může zahrnovat vše
od žhavé pouště po zmrzlou pustinu. Během několika týdnů spolu soutěžící bojují na život a na smrt. Poslední splátce vy hrává.
Odvážet děti z krajů a nutit je, aby se vzájemně zabíjely, zatímco my můžeme jen bezmocně přihlížet - tak nám Kapitol
připomíná, že jsme mu vydáni na milost a nemilost. Že nemáme
šanci přežít další pří pad nou vzpouru. Ať už používají jakákoliv
slova, skutečné poselství je jasné: "Podívejte se, jak si bereme va-
še děti, obětujeme je a vy s tím nemůžete nic dělat. Jestli proti
tomu jen hnete prstem, zničíme vás do posledního, stejně jako
jsme to udělali s Třináctým krajem."
Ve snaze dodat celé události nejen mučivý, ale také ponižující
průběh Kapitol vyžaduje, abychom přistupovali k Hladovým
hrám jako ke slavnostní sportovní události, v níž jednotlivé kraje soutěží mezi sebou. Vítězného splátce čeká snadný život v do-2323
movském kraji, který bude zahrnut cenami, zejména jídlem. Po
celý rok Kapitol věnuje vítěznému kraji dary obilí a oleje, a dokonce i lahůdky typu cukru, zatímco my ostatní bojujeme s hrozícím hladem.
"Je to čas pokání i vzdávání díků," odříkává starosta.
Vzápětí přečte seznam vítězů za Dvanáctý kraj. Během sedmdesáti čtyř ročníků jsme měli přesně dva. Jen jeden z nich je ještě
naživu. Haymitch Abernathy, břichatý muž ve středním věku,
který právě huláká něco neartikulovaného, potácí se na jeviště
a ztěžka klesá na třetí židli. Je opilý na mol. Dav reaguje symbolickým potleskem, ale Haymitch je celý popletený a pokouší se
obejmout Cetkii Trinketovou, která se mu jen tak tak ubrání.
Starosta se tváří nešťastně. Všechno přenáší televize, a Dvanáctý kraj je proto v tuto chvíli předmětem posměchu celého Panemu, a on to ví. Rychle se pokouší strhnout pozornost zpátky
ke sklizni a představuje Cetkii Trinketovou.
Cetkie rozjařeně jako vždy pospíchá k řečništi a hlaholí svoje
obvyklé: "Šťastné Hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna!"
Její růžové vlasy jsou jistě parukou, protože se jí lokny po setkání
s Haymitchem mírně posunuly ke straně. Pokračuje tím, jaká je
to čest být tu s námi, ačkoliv všichni vědí, že se zoufale snaží, aby
ji přesunuli do lepšího kraje, kde mají pořádné vítěze a ne opilce,
kteří vás obtěžují před zraky celého národa.
Přes hlavy davu si všímám Hurikána, který mi oplácí pohled
s nepatrným náznakem úsměvu. Na rozdíl od ostatních sklizní
se na téhle aspoň stalo něco mírně zábavného. Náhle ale myslím
na Hurikána a jeho čtyřicet dva zápisů ve skleněné kouli a na to,
že počet pravděpodobnosti nehraje v jeho prospěch. Aspoň ve
srovnání s řadou jiných chlapců. A jeho možná napadá totéž,
protože se chmuří a odvrací tvář. "Jsou tam přece tisíce papírků," přeju si, abych mu mohla zašeptat.2424
Nastal čas losování. Cetkie Trinketová jako vždycky říká:
"Dámy mají přednost!" a přechází ke skleněnému osudí s dívčí-
mi jmény. Sahá dovnitř, noří ruku hluboko do koule a vytahuje
jediný kousek papíru. Dav tají dech, takže by bylo slyšet, kdyby
někdo upustil špendlík, a mně se zvedá žaludek. Zoufale doufám, ať to nejsem já, ať to nejsem já, ať to nejsem já.
Cetkie Trinketová se vrací k mikrofonu, uhlazuje papírek
a jasným hlasem čte jméno. Opravdu to nejsem já.
Je to Primulie Everdeenová.


návštěvnost za minulý týden

25. dubna 2012 v 13:38
Navstevnost za minuly tyden (16.4. 2012 - 22.4. 2012) je:
Pondeli: 52
Utery: 66
Streda: 47
Ctvrtek: 44
Patek: 39
Sobota: 51
Nedele: 59
Celkem: 358



Návštěvnost 1

25. dubna 2012 v 13:37 | Kate |  o mém blogu

Navstevnost (9.4. 2012 - 15.4. 2012) je:
Pondeli: 53
Utery: 36
Streda: 36
Ctvrtek: 54
Patek: 59
Sobota: 54
Nedele: 72

Celkem: 364
Díky že sem chodíte

O blogu

24. dubna 2012 v 14:51 Hunger games na sociálních sítích
Ahoj, hledám někoho, kdo by mi pomáhal s blogem. Nemám na něj totiž moc času. Kdo by měl zájem a čas věnovat se tomu, ať mi napíše na e-mail: hungergames-blog@centrum.cz
Díky, doufám, že se někdo najde

Nezvládám....

23. dubna 2012 v 19:51 | Katniss |  o mém blogu
AHOJ...naposled ode mě.
Já Katniss nezvládám,nemám čas atd.
Nechávám blog jen Kate (jako to bylo předtim)
Nevim co bude Kate dál dělat s blogem asi sem bude psát čánky sama jako dřív to
uvidíte,já vám za ní nic slíbit nemůžu.Takže já tu už nebudu!
Ráda jsem se s váma bavila a blogovala ale prostě to už nejde!
Tak Sbohem
Katniss

RPG spuštěno!

22. dubna 2012 v 17:25 | Katniss |  o mém blogu
Já a Adele-Hawthorne jsme založili hunger games RPG!
Naleznete ho tady!
Za návštěvu nic nedáte a my vám budem vděčné!!
A navíc Adele si s tím dala takovou práci!!!

Krásná fotka Katniss a Prim

22. dubna 2012 v 12:12 | Katniss |  Hunger Games
Krása!

Upírův pomocník- hodnocení

22. dubna 2012 v 12:10 | Katniss |  Josh Hutcherson
Už jsem ho viděla!
Jo viděla jsem upírova pomocníka a mý hodnocení?
Ten film byl suppeeeerrr!!
Hlavně teda Josh!
Ale strašně mě štve že to skončilo neukončeně a neplánujou natočit 2!!
Ach joo! Byl by další super film z Joshem.
A ikdyž hrál Josh padoucha měla jsem ho o moc radši než Derrena.
Docela mi přišlo že byl Josh oblečenej jako Edward(z twilightu),měl i takový vlasy.
Nevim co bych ještě měla dodat:D prostě supr!
Podívejte se,já asi přečtu i knížky!


Upírův pomocník

21. dubna 2012 v 13:13 | Katniss |  Josh Hutcherson
Stahuju si Upírova pomocníka ještě jsem ho neviděla,líbí se vám ten film??
Já upřímně si ho stahuju hlavně kvůli Joshovi ale viděla jsem ukázku a vypadalo
to celkem dobře.

Liam byl na golfu:)

21. dubna 2012 v 13:10 | Katniss |  Liam Hemsworth
Liam byl na golfu v LA a moc u to slušelo:)
V cč:

Josh a jeho Pejsek-Roztoimilý:)

21. dubna 2012 v 13:05 | Katniss |  Josh Hutcherson
Josh má nového pejska z útulku:)
Je taaak hodnej.
V cč:

New foto Katniss from movie

21. dubna 2012 v 13:01 | Katniss |  o filmu
Krásný a nový fotky s Katniss:)
V cč:

Katniss a Peeta fotky z filmu

21. dubna 2012 v 12:58 | Katniss |  o filmu
Ahoj už jsem tu ještě jednou se moc omlouvá za ty 2dny.
Ted už to snad bude OK.
Našla jsem úžasný fotky Katniss a Peety:)
V cč:

Ahoj a promin

19. dubna 2012 v 17:53 | Katniss |  o mém blogu
promin,promin,promin....a promin
Vůbec ted nestíhám,vážně! ani trochu samý testy zkoušení atd.
Porostě prominte ted tu nedávám žádný články,ale já fakt nemůžu:(
Mám toho moc musim se učit ted už jsou pro mě známky hrozně důležitý!
Takže prominte ale bohužel nemůžu blogu dávat přednost:(
Nvm jestlizejtra a dneska něco přibyde ale já tu budu stopro až o víkendu!!!
DNES A ZÍTRA NEOBÍHÁM!!!!

New stills

18. dubna 2012 v 18:27 | Katniss |  o filmu
Nový stillky z filmu:)
New Clove Hunger Games
v cč:
Děkujeme za vaši pozornost!:)